Sebezkušenostní semináře

Témata pro sebezkušenostní semináře

• Příběh Abigail (o rozhodování) + supervize příběhu
  
• Hry, které hrajeme sami se sebou; psychologické obrany + supervize příběhu
  
• Hry, které hrajeme s druhými + supervize příběhu
  
• Já jako zvíře + supervize příběhu
  
• Barometr nálady + supervize příběhu
  
• Asertivita + supervize příběhu
  
• Vysleny + supervize příběhu
  
• Pyramida potřeb + supervize příběhu
  
• Faktory ovlivňující partnerské a rodinné soužití + supervize příběhu
  
• Muž a žena + supervize příběhu
  
• Znamení narození + supervize příběhu
  
• Význam barev + supervize příběhu
  
• Tělo jako symbol, syndrom vyhoření, stres v každodenním životě + supervize příběhu
  
• Kdo jsem + supervize příběhu
  
• Hodnoty v životě člověka + supervize příběhu
  
• Empatie (schopnost vcítění) + supervize příběhu
  
• Čarodějův krámek (relaxace, imaginace) + supervize příběhu
  
• Hrnec energie (transakční analýza) + supervize příběhu
  
• Jazyky lásky (Gary Chapman) + supervize příběhu
  
• Čtyři dohody (Don Miguel Ruiz) + supervize příběhu
  
• Příp. další (podle domluvy)
  

Struktura a průběh seminářů

Semináře jsou určené pro skupinu 6-12 osob (ideální počet účastníků).

Může se jednat o školní třídu, skupinu žáků, studentů, či zaměstnanců firmy, organizace nebo zařízení, kteří seminář absolvují na objednávku někoho jiného, případně i o dospělé a dospívající, kteří chtějí ze své vlastní vůle poznat lépe sami sebe.

Semináře jsou orientované sociálně psychologicky a nejsou prozatím akreditované.

Seminář je možné realizovat jednorázově nebo opakovaně, jako tematický cyklus.

Každý seminář trvá 2 hodiny. Vždy obsahuje část teoretickou (poznatky a sebezkušenost) a praktickou (supervize 1 příběhu inspirovaná bálintovskou skupinou).

Skupina pracuje podle předem dohodnutých pravidel, na jejichž koncipování se podílejí všichni zúčastnění členové včetně vedoucí skupiny. Tato pravidla (např. teď a tady; respekt k druhému; dávej-ber; právo říct stop) zajišťují atmosféru důvěry a bezpečný prostor pro to, aby se každý člen skupiny mohl otevřeně a bez ostychu vyjádřit.

Předpokládá se aktivní přístup účastníků, jejich otevřenost a upřímnost, ochota sdílet své zážitky a pocity s druhými ve skupině. Jen tak může skupina fungovat a naplnit svůj účel. Scénář a náplň semináře jsou vždy uzpůsobeny konkrétní cílové skupině.

Při své práci používám pouze techniky, které jsem sama v sociálně psychologických a psychoterapeutických výcvicích absolvovala a které jsem již mnohokrát realizovala se skupinami studentů jako pedagog VŠ nebo jako lektor vzdělávacích kurzů.

Základní používané pojmy

Sebezkušenost

• Co je sebezkušenost?
  

Sebezkušenost je zážitek, který je neopakovatelný, jedinečný svým okamžikem. Je nepřenosný, ale sdělitelný. Lze říct, že se jedná také o formu učení prožitkem. Jde o lekci, kterou život člověku přinesl, o prostředek, jehož smyslem je posunout dotyčného dál. Umožnit mu osobní rozvoj a dopřát mu proces zrání.

• K čemu je dobrá sebezkušenost?
  

Sebezkušenost slouží k lepšímu poznání sebe sama ve smyslu jednání, prožívání, vztahování se k sobě a druhým atp. Pokud znám dobře sám sebe, mohu lépe rozumět a pomáhat druhým lidem. Mohu také pochopit situace, do kterých se opakovaně dostávám, a mám šanci je změnit.

• Jak se sebezkušenost získává?
  

Příležitost k získání sebezkušenosti dostává člověk každý den. Někdy dokonce opakovaně. Život nás staví před různé zkoušky. Uspějeme-li v těch "nižšího řádu", jsou tu stupně "vyšší". Ať už se nám daří nebo ne, vždy je pro nás připravené poselství, které nám má otevřít oči a podpořit nás v dalším snažení.

Sebereflexe

• Co je sebereflexe?
  

Sebereflexe obecně znamená zamýšlení se jedince nad sebou samým, nad svou osobností. Jedná se o zpětný pohled na své činy, myšlenky, postoje a city, jde o rekapitulaci určitého úseku vlastního života, vlastního chování a rozhodování v konkrétních situacích, které jsou pro člověka významné. (Průcha, Walterová, Mareš, 1995)

• K čemu je sebereflexe dobrá?
  

Cílem sebereflexe je zhodnotit sebe sama, rozhodnout co a jak změnit a následně zvolit novou strategii. Sebereflexe se někdy používá ve významu introspekce či sebepojetí. (Průcha, Walterová, Mareš, 1995)

• Jak se sebereflexe získává?
  

K sebereflexi je možné dospět samostatně (ze své vůle) nebo ve skupině (přirozené, uměle vytvořené). Důležitý je impuls, podnět, který člověka přivádí k přemýšlení o sobě a svých činech. Ten může být vyvolán záměrně jako cílené poskytování zpětné vazby či se objevit zcela nečekaně v určité situaci. Někdy se jedná o souhru příčiny a následku, resp. akce a reakce. Je na každém, zda se dobrovolně "zastaví" a využije prostor, který se mu nabízí, nebo zda podlehne tlaku okolí, či rezignuje.

Supervize

• Co je supervize?
  

Hess (In Hawkins, P., Shohet, R., 2004) vymezuje supervizi jako mezilidskou interakci, jejímž obecným cílem je, aby se supervizor setkával se supervidovaným ve snaze zlepšit schopnost supervidovaného účinně pomáhat lidem.

Druhá, podle Hawkinse a Shoheta (2004:59) nejčastěji užívaná definice supervize pochází od Loganbilla a kol., kde se uvádí, že se jedná o "intenzivní, mezilidsky zaměřený individuální vztah, v němž je úkolem jedné z osob usnadňovat rozvoj terapeutické kompetence druhé osoby".

Podle Z. Havrdové, M. Hajného et al. (2008) jde o odbornou činnost, při níž supervizor podporuje, vede a posiluje jednotlivé pracovníky, členy skupin nebo týmů k tomu, aby dosáhli určitých organizačních, profesionálních a osobních cílů. Obecnými cíli jsou zlepšení kvality práce a podpora profesionálního růstu.

• K čemu je supervize dobrá?
  

Cílem supervize je nejen rozvíjet dovednosti, porozumění a schopnosti supervidovaného. Další funkce mohou být aktivovány v závislosti na prostředí, na specifické povaze řešeného problému, na individuálních možnostech a potřebách ad. - hovoříme o výukové supervizi, výcvikové supervizi, manažerské supervizi či poradenské supervizi. (Hawkins, Shohet, 2004)

Supervizní skupina se orientuje na vytváření vhodných podmínek pro reflexi a učení. (Řezníček, 1994) V neposlední řadě bychom k charakteristice mohli připojit také některé modifikované cíle terapeutických skupin - např. dosáhnout vhledu do problematiky, pomoci pochopit postoje, zprostředkovat poznatky o zákonitostech interpersonálních a skupinových procesů, podpořit zrání osobnosti ve smyslu rozvinutí vlastního potenciálu a dosažení optimální výkonnosti. (Kratochvíl, 1995)

• Co je smyslem supervize?
  

"V supervizním vztahu je zdůrazněna především nezbytná důvěra, která je podmínkou učení a reflexe, a to díky možnosti sdílet vlastní nejistoty a získat podporu k překonání obtíží." (Havrdová, In Havrdová, Z., Hajný, M. et al., 2008:28) Supervize, má-li být účinná, musí probíhat jako pomalý proces podněcující reflexi, pracující s otázkami, proces opírající se o sdílenou odpovědnost účastníků, kteří společně objasňují situaci a hledají její nové řešení.

Kadushin (In Hawkins, P., Shohet, R., 2004; srov. Havrdová, Hajný et al., 2008) popisuje ve vztahu k supervizi v sociální práci tři hlavní funkce - vzdělávací, podpůrnou a řídící. Obdobnou paralelu lze např. nalézt také u supervize v poradenství (funkce formativní, restorativní a normativní). Při supervizi existuje různá míra zastoupení jednotlivých funkcí. Vzdělávací aspekt supervize má zlepšit odbornou kompetenci pracovníka při práci s klientem. Smyslem podpory v supervizi je povzbuzení k překonání překážek, budování dobrého vztahu, posílení a zplnomocnění.Pokud supervizor sleduje a priori funkci řídící, zabývá se převážně kontrolou a porovnáváním kvality. Je do určité míry pojistkou profesionálně odvedené práce.

• Jaké existují způsoby supervize?
  

Supervize se podle Z. Havrdové (In Havrdová, Z., Hajný, M. et al. 2008) může odehrávat mnoha způsoby. Formy supervizní práce mohou mít podle zkušeností autorů různou podobu:

· Práce s předpoklady a mentálními mapami (zaměření pozornosti na téma, facilitace, vizualizace, pojmenování souvislostí, vzorců, protikladů),

· Experimentování, rozšiřování vědomí (hledání alternativ, zkoušení možností, aktivní zapojení supervizora jako modelu),

· Reflexe (vnitřní dispozice, zkušenost, nadhled, vhled do dění); práci s emocemi (ventilace, téma pro reflexi a zpracování, externalizace),

· Výuka, konzultování, dodávání zdrojů (zprostředkování znalostí, informací, zdrojů, zkušeností, motivace, instruování, plánování učení),

· Práce se vztahy (reflexe, konstelace, významová spojení, příprava změny),

· Práce s neuvědomovanými obsahy (emoce, mentální bloky, intuice - vnitřní reakce, reakce vyvolané přenesením ze supervizního dění, reflexe, Práce s neuvědomovanými obsahy (emoce, mentální bloky, intuice - vnitřní reakce, reakce vyvolané přenesením ze supervizního dění, reflexe, pojmenování).

• O jaké formy supervize se nejčastěji jedná?
  

Mezi výhody skupinové supervize patří ekonomické využití času, financí nebo odbornosti; vytvoření podpůrné atmosféry pro všechny členy skupiny; zisk většího počtu reflexí, zpětných vazeb a příspěvků v porovnání se supervizí individuální; možnost přezkoušet si vlastní emoční či intuitivní reakce; široká nabídka škály životních zkušeností a empatie; příležitost využít činnostní techniky ad. Supervize, která probíhá ve skupině, má však i své nevýhody. Např. skupinová dynamika může postupně zakrýt hlavní cíle skupiny, dále na každého účastníka je zde jednoznačně méně času než při supervizi individuální. (Hawkins, Shohet, 2004)

• Co je to skupinová dynamika a k čemu slouží?
  

"Skupinová dynamika je souhrn skupinového dění a skupinových interakcí. Vytvářejí ji interpersonální vztahy a interakce osobností členů skupiny spolu s existencí a činností skupiny a silami z vnějšího prostředí. Ke skupinové dynamice patří zejména cíle a normy skupiny, vůdcovství, koheze a tenze, projekce minulých zkušeností a vztahů do aktuálních interakcí, vytváření podskupin a vztahy jedinců a skupiny. Ke skupinové dynamice patří též vývoj skupiny v čase." (Kratochvíl, 1995:14)

Za fungování skupinové dynamiky jsem jako vedoucí skupiny (supervizorka) velmi vděčná. Procesy s ní spojené vnímám jednoznačně kladně, jako impulsy pro dění ve skupině, jako hnací motor skupinové práce.

Z časové perspektivy lze v jednotlivých skupinách vysledovat podobné tendence, které jsou charakteristické pro utváření jakékoliv skupiny - úvahy o možném sestavení provázené nejistotou, obavami, nezávazností, přitažlivostí; období formování skupiny, kde se řeší otázky moci a kontroly, způsoby komunikace, vytvářejí se vazby, přejímají se role, určují se normy skupiny; fáze stability odrážející optimální fungování a naplňování cílů, rozvíjení individuálních schopností a skupinové identity; období diferenciace, reintegrace, konfliktů zaměřené na přezkoumání zaběhlých zvyklostí, norem, rolí, způsobů chování; a ukončení činnosti skupiny v důsledku splnění stanoveného cíle. (Řezníček, 1994) Je napínavé sledovat zrod a rozvoj jednotlivých supervizních skupin. I když vývojové fáze jsou shodné, aspekty typické pro utváření skupin se někdy poměrně liší. Myslím, že právě v důsledku rozvoje skupinové dynamiky. Procesy typu koheze, tenze, projekce, vytváření podskupin, charakteristické pro skupinovou dynamiku obecně se nevyhýbají samozřejmě ani supervizním skupinám. Snažím se vždy najít prostor je pojmenovat a přivést skupinu k tomu, aby se jimi zabývala, aby je kreativně uchopila a využila ve svůj prospěch.

• Proč bálintovská skupina?
  

Poprvé jsem se s touto formou supervize setkala v roce 1998 prostřednictvím lektorů I. Kalvínského a D. Strukové v rámci specializovaného kurzu Prevence syndromu vyhoření v profesi pedagoga. Později jsem na poznatky a dovednosti zde získané navázala v dalších sociálně psychologických výcvicích, které jsem jako vedoucí vychovatelka a sociální pracovnice výchovného ústavu pro mládež absolvovala. Mým zájmem je tyto počáteční zkušenosti profesionalizovat. Pracuji na základě svých dosavadních zkušeností a na základě vlastního zážitku. Z pochopitelných důvodů, jimiž jsou profesionalita, křehkost vztahů, emoční stabilita, důvěra, bezpečí aj. se při své práci držím pravidla "zkoušet pouze ty techniky, které jsem sama vnitřně prožila, které umím zpracovat". Neznám nic horšího, než je experimentování s klienty, byť v dobré víře jim pomoci. Narážíme zde na skutečnost, že pouhé teoretické znalosti, i když jsou na vysoké úrovni, v praxi nestačí. Život a realita jsou natolik rozmanité, že se mnohdy nevejdou do předem nastavených teoretických struktur. Na druhou stranu je třeba říci, že praxe bez teoretického ukotvení skýtá rovněž řadu nebezpečí.

Domnívám se, že v supervizní práci formou bálintovských skupin se objevují jisté styčné body mně blízkého psychodynamického přístupu. Vždyť sám zakladatel této formy supervize, Michael Bálint, se nechal inspirovat psychoanalýzou S.Freuda. Tento strukturovaný postup práce navíc odpovídá mému osobnímu vnitřnímu nastavení.

Michael Bálint byl lékař, chemik, psychoterapeut a učitel maďarské národnosti s židovským vyznáním, všestranně nadaný a tvůrčí člověk. Narodil se v roce 1896, zemřel v roce 1970. Od roku 1939 pobýval se svou rodinou v emigraci v Anglii. Bálintovské skupiny původně primárně určené pro praktické lékaře a zdravotní personál vznikly v 50. letech 20. století na Tavistocké klinice v Londýně. V roce 1961 získaly díky výzkumným a výcvikovým seminářům, které vedl M. Bálint na katedře psychologické medicíny v univerzitní nemocnici v Londýně, svou současnou podobu. Bálintovská skupina vystavěná v počátku na vztahu lékař - pacient (později rozšířená z oblasti medicíny i do oblasti sociální práce, školství, psychologie, managementu, práva ad.) hledala odpovědi na následující otázky:

· Proč dochází často k tomu, že navzdory upřímné snaze na obou stranách je vztah mezi pacientem a lékařem neuspokojivý?

· Jaký vliv má vztah mezi lékařem a pacientem na léčbu?

· Proč dochází k tomu, že lékař, i když je ve své práci svědomitý a pečlivý, nedokáže některým pacientům pomoci?

· Jaké jsou příčiny nežádoucího stavu a vývoje, jak jim můžeme předcházet?

(Pačesová, 2004; srov. Sojka, In Havrdová, Z., Hajný, M. et al., 2008)

K. Koblic (In Havrdová, Z., Hajný, M. et al., 2008:141) definuje bálintovskou skupinu jako "skupinu, která se vztahem terapeut - klient zabývá nejen na rovině úvahy o subjektivitě vztahu s jeho možnými nevědomými souvislostmi, konflikty, přenosovými a protipřenosovými charakteristikami, ale také prostřednictvím dynamiky své vlastní skupinové práce přináší a ukazuje i další nevědomé roviny zkoumaného vztahu, a může tedy i svým průběhem nově ukázat, co se ve vztahu terapeut - pacient děje". V bálintovské skupině je možné se naučit lepšímu sebepozorování, pozorování druhých, vnímání klientova přenosu a vlastního protipřenosu. Setkávání v bálintovské skupině je považováno za formu skupinové práce - má rovinu zážitkovou (účastníci prožívají dění "teď a tady") a rovinu objasňování procesu (kognitivní mapa, která zarámuje zážitek).

V medicíně bálintovské skupiny nejčastěji vycházejí z předpokladu, že se psychologické problémy často manifestují skrze tělesné obtíže a fyzické onemocnění má psychologické následky, že lékař není neutrální pozorovatel a pacient není izolovaná entita, že porozumění vývoji pacienta jako člověka a ukázání empatie vůči němu působí terapeuticky ad.; v oblasti sociologie se obdobně pracuje ve vazbě na relativně předepsané role a z nich plynoucí očekávání a způsoby chování; psychologická východiska se opírají o již zmiňované kategorie přenos, protipřenos, přenosové obrany, odpor, interpretace. (Pačesová, 2004)

V České republice se vytvořil zvyk strukturovat bálintovskou skupinu do pěti fází.

· Výběr případu - účastníci velmi stručně charakterizují své případy, poté hlasováním vybírají ten, který chtějí, aby byl přednesen.

· První fáze - expozice/přednesení případu - protagonista asi 20 minut referuje o případu (vztah, historie, souvislosti, popis průběhu spolupráce, neúspěchy, vlastní pocity), ostatní členové poslouchají.

· Druhá fáze - diskuse - členové skupiny se protagonisty dotazují na další podrobnosti, které jim pomohou k objasnění případu.

· Třetí fáze - fantazie ("já mám takovou fantazii, že ...") - zatímco protagonista mlčí a naslouchá, ostatní členové skupiny vyjadřují své mínění prostřednictvím (obrazových) fantazií a asociací, sdělují protagonistovi, co je k případu napadá, zprostředkovávají vlastní dojmy a pocity.

· Čtvrtá fáze - praktické náměty/doporučení ("já na tvém místě bych udělal to a to ...") - protagonista stále zpravidla mlčí, členové skupiny vyjadřují své názory a postoje k tomu, jak by se v situaci sami cítili, jak by postupovali, sdělují, jakou podobnou situaci řešili, co se v takovém případě osvědčilo,přicházejí s nabídkami řešení, ukazují možné cesty, nedávají však rady.

· Pátá fáze - rekapitulace - hovoří protagonista, členům skupiny sděluje, jak skupinové dění prožil, co za náměty ho oslovilo, s čím souhlasí a nebo nesouhlasí, co by ještě potřeboval vědět, dává skupině zpětnou vazbu.

Poznámka:

Celý článek je publikován pod odkazem - MACKOVÁ, M.: Supervize odborné praxe studentů Ústavu sociální práce Univerzity Hradec Králové. In Truhlářová, Z., Levická, K. (Eds.) Profesionalita, perspektivy a rozvoj sociální práce. Hradec Králové: Gaudeamus, 2013, s. 212-227. ISBN 978-80-7435-359-8.